Stěhování

Dlouho, opravdu dlouho jsem sem nic nenapsala. Prožíváme s celou rodinou hektické (ale vcelku příjemně hektické) dny.

  1. V květnu jsme do rodiny uvítali druhého potomka. Je zdravý, skvělý a klidný, a máme z něj jen radost.
  2. “Doděláváme” dům. Spoustu věcí tu není kompletní nebo chybí, řemeslníci jsou přetížení, tak to jde velmi pozvolna.
  3. Stěhujeme se. Postupně. Karma nás posunuje vpřed svým vlastním tempem:
    Den po příjezdu z porodnice v bytě nad námi začala neohlášeně kompletní rekonstrukce, a to bouráním jádra. (dobře, ať nekřivdím, papírek s oznámením byl na nástěnce 2 dny předem, nicméně bez informace o rozsahu a hlučnosti prací) Rámus, že jsme se na metr neslyšeli. Vskutku prostředí vhodné pro děti, pro novorozence obzvlášť. Nesla jsem to ten den dost zle, únava z porodu, tělo si ještě nezvyklo.
    Takže jsme urychlili plánované stěhování – začli jsme ihned, s pětidenním mimčem. Byla to nejnáročnější část toho všeho: vybalování z porodnice, praní, balení na stěhování, úklid nového místa, do toho zabavit dvě děti (ještěže novorozenci hodně spí), zajistit všem jídlo 3x denně, nic nezapomenout, vyspat se aspoň 3 hodiny v kuse…
    Slečna sousedka se nám později velmi omlouvala, prostě nevěděla. Nezlobíme se. A jsme od té doby nomádi, několikrát týdně střídání bydlení po dva měsíce. Teď už bydlíme v novém a dostěhováváme. Navstěvujeme příbuzenstvo. Už je to celkem klídek.
    Karma nás nicméně opět nakopla (“Už se konečně přestěhujte!”) – měli jsme strávit poslední týden v Dejvicích, ale den po příjezdu velká havárie vody a celá ulice 24 hod bez ní. Paráda. Takže jsme se ani pořádně nerozloučili s milými sousedy. Člověk nikdy neví, kdy někde přespal naposled. A třeba to nebylo úplně naposled. Ale nejspíš jo, pro dalších několik let.
    Uvidíme, co karma příště.

Edit: A to ani nezmiňuju covidovou situaci – kdy za mnou nemohli ani návštěvy do porodnice, školka chvíli standardně nefungovala (naštěstí šlo o malou soukromou dětskou skupinu, takže šlo jen o cca 3 týdny, kdy byla přeložena jinam mimo centrum) a zvykali jsme si na roušky. Dokonce proběhl i jeden telefonát s hygienickou stanicí, kdy nám volali, že „před 14ti dny byl ve školce někdo, u koho se nyní prokázal covid“… Nicméně, u nás čisto.

Musím zpětně říct, jak moc jsem pyšná na svoji dceru, která ve svých 3,5 letech to velké množství změn (covid, roušky, pauza od školky, zavřená hřiště a dětské koutky, tatínkův homeoffice – přes den nerušit, narození brášky, stěhování – nové místo, nová školka, noví lidé) a že to zvládla víceméně bravurně, až na nějaká nárazová divočení. Často si o tom povídáme. Ačkoli se jí občas stýská, jak to bylo dřív, pokračuje v životě stále vpřed s odvahou a veselostí jí vlastní. Děkuju, Ájo, že jsi, jaká jsi.