Dlouho, opravdu dlouho jsem sem nic nenapsala. Prožíváme s celou rodinou hektické (ale vcelku příjemně hektické) dny.
- V květnu jsme do rodiny uvítali druhého potomka. Je zdravý, skvělý a klidný, a máme z něj jen radost.
- “Doděláváme” dům. Spoustu věcí tu není kompletní nebo chybí, řemeslníci jsou přetížení, tak to jde velmi pozvolna.
- Stěhujeme se. Postupně. Karma nás posunuje vpřed svým vlastním tempem:
Den po příjezdu z porodnice v bytě nad námi začala neohlášeně kompletní rekonstrukce, a to bouráním jádra. (dobře, ať nekřivdím, papírek s oznámením byl na nástěnce 2 dny předem, nicméně bez informace o rozsahu a hlučnosti prací) Rámus, že jsme se na metr neslyšeli. Vskutku prostředí vhodné pro děti, pro novorozence obzvlášť. Nesla jsem to ten den dost zle, únava z porodu, tělo si ještě nezvyklo.
Takže jsme urychlili plánované stěhování – začli jsme ihned, s pětidenním mimčem. Byla to nejnáročnější část toho všeho: vybalování z porodnice, praní, balení na stěhování, úklid nového místa, do toho zabavit dvě děti (ještěže novorozenci hodně spí), zajistit všem jídlo 3x denně, nic nezapomenout, vyspat se aspoň 3 hodiny v kuse…
Slečna sousedka se nám později velmi omlouvala, prostě nevěděla. Nezlobíme se. A jsme od té doby nomádi, několikrát týdně střídání bydlení po dva měsíce. Teď už bydlíme v novém a dostěhováváme. Navstěvujeme příbuzenstvo. Už je to celkem klídek.
Karma nás nicméně opět nakopla (“Už se konečně přestěhujte!”) – měli jsme strávit poslední týden v Dejvicích, ale den po příjezdu velká havárie vody a celá ulice 24 hod bez ní. Paráda. Takže jsme se ani pořádně nerozloučili s milými sousedy. Člověk nikdy neví, kdy někde přespal naposled. A třeba to nebylo úplně naposled. Ale nejspíš jo, pro dalších několik let.
Uvidíme, co karma příště.
Edit: A to ani nezmiňuju covidovou situaci – kdy za mnou nemohli ani návštěvy do porodnice, školka chvíli standardně nefungovala (naštěstí šlo o malou soukromou dětskou skupinu, takže šlo jen o cca 3 týdny, kdy byla přeložena jinam mimo centrum) a zvykali jsme si na roušky. Dokonce proběhl i jeden telefonát s hygienickou stanicí, kdy nám volali, že „před 14ti dny byl ve školce někdo, u koho se nyní prokázal covid“… Nicméně, u nás čisto.
Musím zpětně říct, jak moc jsem pyšná na svoji dceru, která ve svých 3,5 letech to velké množství změn (covid, roušky, pauza od školky, zavřená hřiště a dětské koutky, tatínkův homeoffice – přes den nerušit, narození brášky, stěhování – nové místo, nová školka, noví lidé) a že to zvládla víceméně bravurně, až na nějaká nárazová divočení. Často si o tom povídáme. Ačkoli se jí občas stýská, jak to bylo dřív, pokračuje v životě stále vpřed s odvahou a veselostí jí vlastní. Děkuju, Ájo, že jsi, jaká jsi.
